Základní informace

Vítejte v Heřmanovicích

Obec leží v údolí horní Opavice a patří pod nynější Moravskoslezský kraj, byla pravděpodobně založena na přelomu 13. a 14. století. V současné době Heřmanovice mají 400 trvale žijících obyvatel, počet rekreantů však mnohdy toto číslo převyšuje. Z geografického hlediska obec leží na území historického Slezska mezi Vrbnem pod Pradědem a Zlatými Horami. Katastr obce má celkovou rozlohu 42,81 km2, střed obce se nachází na 50° 12′ severní šířky a 17° 25′ východní délky.

Nejvyšším místem v katastrálním území Heřmanovice je Medvědí vrch – 1216 m. n. m., nejnižším místem je hladina Opavice v místě, kde tok opouští katastr – 538 m. n. m. Průměrná výška v katastrálním území Heřmanovice je 700 m. n. m.

V minulosti se obec proslavila těžbou rud a vápence, v okolí se nachází pozůstatky dolů a lomů.

Obec spravuje obecní úřad sídlící v centru obce. V budově obecního úřadu se nachází také pracoviště České pošty (tel. 554 612 630), aktuální informace o provozní době jsou k dispozici na stránkách České pošty. K lékaři (i zubaři) je nutno se vypravit mimo Heřmanovice – např. do Zlatých Hor (10 km), Vrbna p. Pradědem (10 km), Města Albrechtic (20 km) nebo do Krnova (32 km), kde se také nachází nejbližší nemocnice a stanoviště rychlé záchranné služby.

Farní kostel svatého Ondřeje v Heřmanovicích

Farní kostel svatého Ondřeje v Heřmanovicích

Stavebním i matričním úřadem je pro obec Heřmanovice Městský úřad Město Albrechtice, Finanční a Katastrální úřad jsou v Krnově. Pověřenými úřady (dle působnosti) jsou Městský úřad Město Albrechtice a Městský úřad Krnov.

V obci se nacházejí 2 prodejny potravin (v centru poblíž autobusového nádraží v domě č. p. 470 a v horní části obce potraviny Hanka – zde je i možnost venkovního posezení) a restaurace.

Mapka obce Heřmanovice

Historické pamětihodnosti - svědkové historie obce

Quinburg

5 km jihozápadně od Heřmanovic se nad údolím Černé Opavy na vysokém výběžku Sokolích skal ve výšce 868 m nachází zřícenina gotického hradu z konce 13. nebo počátku 14. století, o kterém se nedochovaly žádné písemné zprávy.

Vlastní jádro hradu bylo situováno na třech samostatných schodovitě klesajících skaliscích, na kterých se zachovaly zbytky lomového zdiva silného až 2,2 m. Hrad byl na přístupové západní straně oddělen od mírně stoupajícího hřebene uměle upravenou průrvou přecházející v až 18 m široký příkop. Archeologický materiál uložený v bruntálském muzeu je prezentován především keramickými a kamennými artefakty.

Drakov

3 km jihozápadně od obce se přímo na levém břehu Černé Opavy, přibližně 500 m severně od myslivny Drakov, nachází pozůstatek fortifikace. Areál leží na zalesněné 23 m dlouhé, 8 m široké a 10 m vysoké skále oddělené od plošiny 10 m širokým příkopem. Mezi skálou a 8 m vzdálenou řekou se na nivě dodnes rýsuje stará komunikace. Na uměle zarovnaném skalnatém suku jsou nepatrné zbytky zdiva a vrstvička uhlíků svědčící o zániku opevnění požárem a o užití dřeva jako stavebního materiálu. Tak jako Quinburg střežila a kontrolovala tato opevněná "celnice" cestu z Nisy do Olomouce procházející údolím Černé Opavy. Její krátká a písemně nedoložená existence spadá zřejmě do 14. století.

Bývalé šoltyství

Architektonicky nevýrazná patrová renesanční budova nejasného stáří uprostřed obce byla sídlem zdejších dědičných šoltysů. V přízemí se dochovaly renesanční klenby a v jedné z místností pamětní erbovní deska. Na ní jsou znaky Vladislava Zikmunda, krále polského a švédského, a rakouského arciknížete Karla, tehdy administrátora velmistra Thumbse v Prusku. Dolní část německy psané desky sděluje, že v tomto domě přenocovala obě knížata 14. června 1624 a že dovolila, aby na památku jejich pobytu byly v domě zhotoveny jejich znaky vzhledem k věrným službám pana Jonáše Biroldta, kolektora zlatohorského panství.

      Anno 1624, den 14. tag des Monats Juny seindt hochge…
      beide Fyrsten, alhier Zur Hermstadt in diesem Haus vber nacht
      gelegen vnd Herren JONAE Biroldt, COLLECTORIim Zuckh
      mentelischen Ambte, Zue einer gedechtnüs obgemelte Wappen,
      in an sehung seiner bestendigen treuen vordienst,
      an solches hauss genedigiist vorehren lassen.

Farní kostel svatého Ondřeje

Kostel v Heřmanovicích Kostel v Heřmanovicích
Kostel v Heřmanovicích Kostel v Heřmanovicích

Stojí uprostřed obce ve svahu obklopen ohradní zdí s původní bránou kolem bývalého hřbitova. Renesanční kostel byl vystavěn roku 1588 vratislavským biskupem Ondřejem Jerinem a byl zasvěcen podle biskupova křestního jména svatému Ondřeji. Z něj ale zůstala jen spodní část věže s pamětní mramorovou deskou, na níž je biskupův erb a pod ním nápis:

      ANDREAS DEI GRATIA EPISCOPULOS
      VRATISLAE SUPREMUS TOTIUS SLESIA
      CAPITANEUS TEMPLUM HOC SUO
      SUMTU A FUNDAMENTALIS EXTRUXIT
      ET DEDICAVIT ANNO DNI MILLES.
      QUIN GENTESIMO OCTUAGES DNICA TRINITATI

      Andreas, biskup z vůle Boží
      nejvyšší pán celého Slezska
      vybudoval od základů tento
      chrám na své náklady
      a v roce 1588 jej zasvětil Trojici svaté

Kostel byl totiž roku 1739 barokně přestavěn a rozšířen biskupem Philippem Ludwigem Sinzendorfem a nově vysvěcen roku 1766. Je to jednolodní podélná stavba obdélného půdorysu s boční kaplí, sakristií, oratořemi v patře, kněžištěm a hudební kruchtou v západní části. Lod' je zaklenuta pruskými klenbami mezi pasy dosedajícími na přízemní pilíře s římsovým kladím, neseným pilastry s iónskými hlavicemi. V západní ose průčelí vystupuje hranolová věž. Fasáda byla znehodnocena při opravě roku 1990. Zařízení: uprostřed sloupového retabula hlavního oltáře z doby před rokem 1766 zasazen obraz smrti sv. Ondřeje, u paty sloupů monumentální figury sv. Filipa, Petra, Pavla a Jakuba, v nástavci sousoší sv. Trojice s adoranty a andílky, dva boční oltáře s obrazy svaté Barbory a Anny, přízemní kazatelna se schodištěm, figurální epitaf neznámého šlechtice (†1613) a oltářní svícny. K vybavení kostela dále patří pozdně renesanční kamenná křtitelnice s barokním víkem na kamenném podstavci s válcovým dříkem, zdobeným vybíjeným ornamentem a obklopeným trojicí půlatlantů, který nese polygonální nádrž. V jejích vpadlých výplních jsou kolorované reliéfy znázorňující sv. Ondřeje a výjevy z Kristova života.

Kaple sv. Jeronýma

Kaple v Heřmanovicích Kaple v Heřmanovicích
Kaple v Heřmanovicích Kaple v Heřmanovicích

Nad lomem stojící architektonicky jednoduchá kaple blíže neurčeného stáří po opravě znovu vysvěcená dne 28. září 1997.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha sv. Jana Nepomuckého

Naproti domu čp. 10 je další sakrální památkou v obci. Pískovcová polychromovaná socha světce v tradičním oděvu s křížem v náručí mírně podživotní velikosti je umístněna na čtverhranném podstavci zdobeném mušlí a volutovými útvary s nápisem 1778 HBC.

Vysoká pec Drakov

Hamr - Darkov

Zbytky staré dřevouhelné pece z roku 1807 zaniklé do třicátých let 19. století. Hranolovitá kamenná stavba 15 krát 8 m, na kratší straně valeně klenutý vrchol. Naproti pozůstatky vodního náhonu.

Lidová architektura

Architektura v Heřmanovicích Architektura v Heřmanovicích

Obec Heřmanovice byla nařízením vlády ČR ze dne 24. května 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací pro jedinečně dochovaný soubor lidové architektury. Chráněny jsou domy lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní, druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice. V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu. Zahrádka bývala oplocena kamennou zídkou nebo ohradou, od 20. století i plaňkovým plotem.

V ústředním seznamu nemovitých kulturních památek jsou zapsány tyto objekty: čp. 95, 106, 181, 185, 189, 203, 256, 290, 295, 302, 309, 320, 350 a 370.

Chráněny jsou také pozůstatky po těžbě rud ve zlatohorském revíru, a to:

Důl Žebračka

Na východním svahu Příčného vrchu nedaleko silnice do Zlatých Hor se nachází komplex hald, štol a komínů. V nedávné době se tu propadla těžební komora a takto vzniklá propadlina má rozměry 60 krát 30 krát 50 m.

Důl Karel

Uprostřed revíru Hackelsberg v katastrálním území Heřmanovic a Horního Údolí se na náhorní plošině Příčného vrchu nalézá středověké důlní dílo, které představuje štolu v délce 60 m, ručně sekaný komín dlouhý 40 m a dva slepé komíny vystrojené dřevěným potrubím.


Historie

Trocha historie

Historické pohlednice
Historické pohlednice

Původní německé jméno obce Hermannstadt znamená v překladu Heřmanovo město. Osobní jméno Herman vzniklo ze středohornoněmeckého "hereman, herman" a znamená muže povinného službou ve vojsku. Současná česká forma jména byla vytvořena roku 1924 příponou "-ovice".

V pradávnu leželo široké okolí Heřmanovic v moravsko-slezském pomezním pralese nazývaném Preseka. Procházela jím dálková obchodní stezka vedoucí z Olomouce přes Bruntál, Vrbno pod Pradědem, podél Černé Opavy, do Zlatých Hor a Nisy. Jedna její větev šla přes Horní Údolí a druhá přes Heřmanovice. V těsném sousedství obchodní stezky vzniklo ve 13. - 14. století poměrně blízko vedle sebe několik opevnění (fortifikací) - hrad Quinburg a opevnění Drakov v katastru Heřmanovic, dále pak hrady Koberštejn a Edelštejn a u Vrbna pod Pradědem podstatně menší hrádky Freudenštejn, Rabenštejn, Weisenštejn a Fürstenwalde (na Zámecké hoře). Příčinou zájmu českých Přemyslovců, opavských knížat a vratislavských biskupů o kolonizaci této v podstatě neosídlené části Hrubého Jeseníku byla bezpochyby naleziště zlata, občas dokonce vznikaly i majetkové spory. Byly jedním z důvodů, proč Zlatohorsko, ležící při nejasné hranici dvou státních celků, často měnilo majitele.
Památník obětem 1. světové války

Také Heřmanovice, od počátku součást zlatohorského panství, byly pravděpodobně založeny právě při hornické kolonizaci někdy na přelomu 13. a 14. století, žádná písemná zpráva se však nedochovala. Obec je poprvé zmiňována v listině datované 8. červencem 1339 v Olomouci, kterou opavský kníže Mikuláš II. postupuje hrad Edelštejn, Zlaté Hory, Heřmanovice, ves Arnoltovice (dnes v Polsku) se zlatými doly, fojtstvími a patronáty českému králi Janovi Lucemburskému pro uzavření smíru ("…oppidum Zuckmantel cum Hermanstad oppido et Arnoldsdorff villa et cum castro Edelstein…"). V listině jmenovaná oppida Zuckmantel a Hermanstad zcela jistě nebyla městy, ale trhovými vesmi. Roku 1455 opolsko-hlohovský kníže Bolek udělil Cukmantlu magdeburské právo, čímž Heřmanovice ležící v míli cukmantelské přestaly být trhovou vsí. Později Heřmanovice přešly od opavského knížectví do majetku vratislavského biskupství a staly se součástí niského knížectví. K biskupským državám patřily až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848.

Jediným donedávna dochovaným svědkem počátků dějin obce bylo středověké tvrziště, nacházející se poblíž kaple sv. Jeronýma. Drobné opevnění tvořené mírně zvýšeným nasypaným pahorkem obklopoval příkop a val. Centrální plošina byla téměř čtvercová se stranami 16 - 17 m. Ještě předtím, než bylo tvrziště pohlceno vápencovým lomem, zde byl nalezen železný meč (nyní v muzeu ve Zlatých horách), dále kovové řetězy a početnější kolekce středověké užitkové keramiky.

O největší rozkvět nejen zlatohorských dolů se zasloužili biskupové Jan Thurzo (1506-20), Jakub ze Salzy (1520-39) a Baltazar z Promnic (1539-62). Bylo to v období druhé vnitřní kolonizace Jesenicka, kdy bylo obnoveno či založeno mnoho vsí v okolí. Od počátku 16. století se na biskupském majetku uplatňuje tehdy obecná snaha vést všechny druhy výroby ve vlastní režii a zvyšovat příjem zakládáním nových podniků. Tak roku 1552 udělil biskup Baltazar z Promnic vratislavskému měštanu Hansu Karlinovi právo těžit železnou rudu pro jím postavený hamr. Na dva roky byl osvobozen od všech dávek, ale pak musel ročně platit 15 slezských tolarů. Osada vzniklá kolem hamru dostala jméno Vrbice (Vorwitz). Karlin vložil do podniku mnoho peněz, a proto mu biskup roku 1559 povolil postavit druhý hamr a pilu s právem zpracovávat stromovou kůru na tříslo. To bylo spojeno s právem těžit z biskupských lesů potřebné množství dřeva. Obec tak byla ve druhé polovině 16. století významným střediskem železářské výroby. Po překonání otřesů za třicetileté války pracovaly zdejší železářské podniky skoro až do konce 17. století.

I tento kraj - Jesenicko, Nisko a Zlatohorsko - postihly ve dvacátých až osmdesátých letech 17. století čarodějnické procesy. Jejich obětí nebylo málo, jelikož se horní hejtman ve Zlatých Horách, sídlící v té době v Heřmanovicích, dožadoval po roce 1640, aby i v této obci byla postavena pec na upalování čarodějnic, a to podle niského vzoru, kde již taková pec byla. Byl se svou žá-dostí odmítnut pro odpor Zlatých Hor, které se dovolávaly svého hrdelního práva. K obhajobě soudní pravomoci vedla tamní radní více chamtivost než zájem města, jelikož stíhání a popravy čarodějnic byly výnosným podnikem. Odhaduje se, že ve Zlatých Horách bylo popraveno 85 osob, mezi nimiž určitě nechyběli obyvatelé Heřmanovic. Obětmi byly ponejvíce ženy z bohatých rodin, ale i děti. Procesů se jako přísedící účastnil i neblaze proslulý zlatohorský rodák Jindřich František Boblig.

Roku 1752 zemská vláda vydala dekret, který Heřmanovicím i Zlatým Horám zrušil horní svobody včetně osvobození od daní a kontribucí. Ves ztratila výsady hornické obce a po delších sporech s vrchností se musela smířit s nově uloženými povinnostmi, kterých bylo 11 druhů.

Z karolínského katastru pořízeného pro daňové účely ve dvacátých letech 17. století na příkaz císaře Karla VI. se dovídáme, že heřmanovičtí hospodáři včetně šoltyství vlastnili celkem 362 krav, 63 koz a jedno prase a že v obci pracovaly dva mlýny. Řemeslnickou činži platili šoltysovi řezník, pekař, 4 ševci a 3 kováři, nájemní činži mu platilo 14 zahradníků a dva krčmáři.

Navzdory nepříliš příznivým podmínkám bylo zemědělství důležitým zdrojem obživy místních obyvatel. Na kamenitých polích se pěstovaly oves, žito, ječmen, len, jetel a brambory a na loukách píce pro početný dobytek (75 koní, 296 krav a více koz). V rozlehlé vesnici byly na začátku 19. století 4 mlýny, 3 vápenné pece, pila a několik bělidel.

Jelikož dolování prožívalo od 17. století spíše úpadek, muselo se zdejší hospodářství přeorientovat na jiné odvětví výroby - na lnářství. Především Zlaté Hory se staly velmi významným střediskem obchodu s plátnem a přízí vedle Nisy, Prudniku a Vratislavi. Nejkvalitnějšímu lnu z celého Jesenicka se dařilo právě kolem Heřmanovic. Především bělení, pro něž tu byly vhodné podmínky (lesy na výrobu dřevěného popela, čistá voda), tu bylo rozvinuté, v okolí obce bylo roku 1788 jedenáct bělidel. Značná část rodin také podomácku předla, a to po celý rok, nebo jen v zimě.

Tato jednostranná hospodářská orientace kraje se ale negativně projevila ve čtyřicátých letech 19. století, kdy došlo k úpadku domáckého přadláctví. Zlatohorská textilní továrna Josefa Münzberga a jiné tkalcovské dílny propustily řadu tkalců, kteří se ocitli bez práce, postupně se celé Zlatohorsko ocitlo v bídě. Lidé začali z nouze kácet dříví v biskupských lesích a po opracování je pašovali do Pruska. Proti defraudantům povolal biskup do Heřmanovic v lednu 1849 oddíl 62 vojáků, který zde setrval až do dubna.

Poslední pokus oživit těžbu nerostů v zlatohorském rudním revíru podnikl heřmanovický rodák Jan Höniger, který požádal roku 1844 horní úřad v Kutné Hoře o koncesi dolovat na desíti místech na Příčném vrchu. Ročně dobýval asi 400 gramů zlata, což bez očekávané státní podpory nestačilo ke krytí výdajů.

Revoluce roku 1848 samozřejmě zasáhla i tento kraj, panství byla zrušena a obec se stala součástí nového soudního okresu Cukmantl, který byl částí politického okresu Jeseník, v jehož čele stál okresní hejtman. Prvním starostou obce se stal Franz Kröner. K malé změně politickosprávního členění došlo roku 1869, kdy vznikl soudní okres Vrbno pod Pradědem a pro přirozenou spádovost do něj byla začleněna obec Mnichov s osadou Železná.

Pošta začala působit v obci 16. března 1869 a její spojení s okolím zajištovala koněspřežná doprava na trase Zlaté Hory - Vrbno pod Pradědem, vystřídaná později pravidelným automobilovým spojením.

Už z šedesátých let 19. století pocházejí první návrhy na spojení Zlatohorska s oblastmi, které již byly napojeny na tehdy se rozvíjející železniční sít. Neuskutečnila se ale ani stavba dráhy do Olomouce přes Vrbno pod Pradědem, ani do Města Albrechtic přes Heřmanovice. Pouze roku 1896 byla dokončena železnice vedoucí ze Zlatých Hor do Mikulovic.

Pro válečnou výzbroj byly v listopadu 1914 zabrány tři zvony, do kostela byly pak v roce 1923 pořízeny čtyři nové zvony. Před kostelem stojí pomník padlým v I. světové válce z roku 1922, na němž jsou vyryta jména 91 padlých a pohřešovaných místních mužů.

Vznik samostatného Československa byl v německém pohraničí zkomplikován vyhlášením provincie Sudetenland, která usilovala o připojení k Německu. Slezské a severomoravské pohraničí bez odporu obsadilo do konce roku 1918 československé vojsko.

V meziválečném období byly v obci 4 pily, mlýn, lom, dílny na výrobu třísla a dřevařského zboží, elektrické družstvo, pošta, lékař, četnická stanice, osm hostinců, smíšená a sedmitřídní škola užívající od roku 1870 budovu bývalého šoltyství, dále organizace tří politických stran a tyto spolky: Landwirtschaftlicher Verein (zemědělský spolek), Turnverein (tělocvičný spolek), Kath. Deutsche Jugendbund, Freiwilliger Feuerwehrverein (dobrovolní hasiči), Gesangverein (pěvecký spolek), Deutscher Kulturverband, Krieger- und Veteranverein, Spar- und Darlehenskasse (záložna), Jagdgenossenschaft a Radfahrer-Verein "Goldoppa". Kromě toho mohli lidé být členy kostelního sboru nebo se účastnit divadelních vystoupení.

Ve volbách pořádaných roku 1935 i zde s převahou zvítězila Henleinova Sudetendeutsche Partei a sílící německý nacionalismus vyvrcholil v posledních dnech září roku 1938. Část Jesenicka včetně města Zlatých Hor obsadily po několika ozbrojených střetech oddíly ordnerů (Sudetendeutsche Freikorps) a československé státní úřady se odtud stáhly do vnitrozemí.

Po mnichovské dohodě z 29. září 1938 bylo Německu odstoupeno pohraničí včetně téměř ryze německých Heřmanovic (roku 1930 jen 17 Čechů). Dne 6. října byl region obsazen wehrmachtem a hned druhý den projel obcí po silnici z Bruntálu přes Horní Údolí do Zlatých Hor Adolf Hitler.

Za druhé světové války byl v čp. 422 tábor pro 20 zajatců zaměstnaných v zemědělství, ponejvíce Francouzů, od roku 1944 i sovětských zajatců. Uprostřed lesů na severním úpatí Orlíku byl za druhé světové války postaven zajatecký tábor pro polské, sovětské a ke konci války i anglické a francouzské zajaté letce, z nichž mnozí zde zemřeli. Jsou pochováni na lesním hřbitově.

Obec byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945. Odsun původního německého obyvatelstva začal 26. července 1946 a probíhal do roku 1948. Nové národnostní složení obyvatel obce bylo velice pestré: 107 Němců, 100 Řeků, Češi, Slováci, Maďaři, volyňští Češi, rumunští Slováci a Bulhaři, přesto počet obyvatel klesl na pětinu předválečného stavu.

Heřmanovické šoltyství

Historické pohlednice Historické pohlednice

Do 2. poloviny 15. století měl představený obce titul fojta (rychtáře), obvyklý v místech založených podle magdeburského práva. Po přivtělení k biskupským državám došlo ke změně právních zvyklostí, podle nichž vesnický soudce užíval názvu šoltys. Šoltyství vedlo pozemkové, hypoteční a sirotčí knihy až do roku 1848 a bylo od roku 1584 nadáno várečným právem. Patřilo k němu několik lánů, krčma, kovářství, pekařství, řeznictví, bednářství, dva mlýny, hamr s právem těžby dřeva, více usedlostí a právo lovu zvěře a ryb. Z celého majetku platil šoltys ročně jen 49 zlatých 29 grošů úroku. Šoltyství bylo tradičně v dědičném nešlechtickém držení.

K šoltyství patřilo roku 1770 třináct domů včetně dvou krčem a osmi řemeslníků, kteří museli v době žní a senoseče pracovat na šoltyských polích za menší peněžitou odměnu a něco jídla. Šoltyství odvádělo do panského důchodu 90 zlatých 24 krejcarů a samo pobíralo 84 zlatých ze dvou krčem, 38 zlatých 20 krejcarů od řemeslníků a 81 šeflů mouky ze dvou mlýnů. Neobyčejně výhodný poměr mezi platy odváděnými vrchnosti a poplatky od vlastních poddaných budil ustavičně nevůli u biskupských úředníků. Roku 1784 obžaloval biskupský prokurátor šoltyse pro neoprávněný výkon nižšího soudnictví nad biskupovými poddanými a následujícího roku začala vnucená státní správa popírat právo šoltyství na vedení pozemkových, hypotečních a sirotčích knih. Vincenc Richter, koupivší šoltyství roku 1781, přes několikeré výzvy státních orgánů odmítl vydat knihy vrchnostenskému úřadu ve Zlatých Horách a bylo mu hrozeno vojenskou asistencí, neuposlechne-li. Nakonec přece jen šoltys spor vyhrál a pozemkové knihy vedl až do roku 1848.

Šoltyství, oceněné na 15 000 zlatých, mělo na konci 18. století dva za-hradníky a 32 chalupníků, takže agenda kupů a prodejů byla dosti rozsáhlá. Po Richtrovi získal šoltyství jako osobní majetek biskup Ho-henlohe, jehož dě-dicové je v roce 1827 prodali osmi podílníkům. Posledním majitelem šoltyství byl Josef Schön.

Kostel a fara

Kostel s farou
Historické pohlednice Historické pohlednice

Zpočátku byla ves přifařena ke Zlatým Horám, kam ale roku 1579 neodváděla žádné poplatky, jak si tehdy stěžoval farář vizitátorovi. Roku 1588 nechal v Heřmanovicích postavit biskup Ondřej Jerin kamenný kostel. O tři roky později, dne 6. července, schválil biskup dohodu mezi obcí Heřmanovice a cukmantelským farářem Baltazarem Töpperem, že tento bude v novém kostele obstarávat bohoslužby každou třetí neděli a o svátcích. Kolem roku 1638 pobíral zlatohorský farář ze vsi 36 tolarů, v čemž byly patrně i příjmy z Mnichova. Bohoslužby se zde konaly jednou za tři týdny. V r. 1651 patřil faráři v Heřmanovicích i kus pole, z něhož dostával místo desátku 15 tolarů pachtovného a koledu kromě úroků z menší fundace. Někdy před tímto rokem dal postavit šoltys Jan Biroldt velikým nákladem hlavní oltář se sochou svatého Ondřeje a jeden boční oltář.

Velká vzdálenost od Zlatých Hor přiměla církevní úřady, aby v obci zřídily roku 1672 samostatnou faru, vedle níž stála škola. Při jednání o zřízení fary v Heřmanovicích bylo zjištěno, že v obci žije 600 obyvatel a v sousedním přifařeném Mnichově bydlí 300 lidí. Obě obce se zaručily, že budou vydržovat faráře a majitelé větších heřmanovických usedlostí mu platili 22-24 grošů. Poddaní si jen pomalu zvykali na místní duchovní správu, a tak se roku 1674 jejich farář podivoval tomu, že svatba se často koná zároveň se křtinami. Matriky se začínají vést téhož roku.

Lesy

Pec - Darkov

Lesy tvořily důležitou část hospodaření na biskupském majetku. Od 16. století však dochází k intenzivní a často nešetrné těžbě dřeva pro doly, hutě, hamry, pily a rostoucí počet obyvatelstva, které navíc v lesích a potocích pytlačilo. Proto začali biskupové od 16. století vydávat lesní řády. Lesní instrukce pro heřmanovické hajné vydaná biskupem Ondřejem Jerinem roku 1588 je velmi cenným dokladem pro dějiny lesního hospodářství, protože instrukcí pro hajné z té doby je málo. Usměrňovala kácení stromů, pálení uhlí, zabraňovala podvodům se solí pro zvěř a nabádala k lovení vlků, kteří prý dělali škody na zvěři i dobytku. Nedobrý byl také stav ryb v potocích a malých rybníčcích.

Pro stále vzrůstající spotřebu dříví musel biskup Martin Gerstmann vydat 30. dubna 1574 pro zlatohorské panství lesní řád. V jednom z jeho ustanovení se praví, že rybné vody v Heřmanovicích a Mnichově jsou zcela vychytány, a proto se měly hájit a chytání ryb v nich mělo být přísně zakázáno pod velkou pokutou. A protože zlatohorští a heřmanovičtí honili svůj dobytek po lesních pastvách až do hor na hranice bruntálské a krnovské, kam s sebou brali psy honící zvěř, ba dokonce tuto zvěř i sami stříleli, bylo jim to tímto řádem nadále velmi přísně zakázáno a pastva dobytka v lesích byla rovněž omezena.

Ve dnech 3. - 9. dubna 1743 prošli komisaři na zlatohorském panství všechny revíry a o výsledcích sepsali 9. dubna 1743 obsáhlý protokol, v němž se konstatuje, že hlavními dřevinami heřmanovických lesů je smrk, buk a jedle.

Dříví ze zdejších rozsáhlých lesů kupovali nejen poddaní z okolních panství, ale bylo také vyváženo do rovinatého Pruského Slezska, kde ho byl nedostatek. Císařovna tomu chtěla zabránit zákazem vývozu dříví, čímž přivedla poddané Heřmanovic a dalších obcí na jesenickém a žulovském panství do svízelné situace, a tak byl tento zákaz později zmírněn.

Lesy táhnoucí se ve směru Vrbno - Mnichov - Heřmanovice - Zlaté Hory byly roku 1780 vyznačeny jako lesy strategicky důležitého ochranného pohraničního pásma a byla v nich zakázána těžba.

Od zaměření lesů v roce 1753 do konce 18. století se výměra heřmanovických lesů zmenšila téměř o čtvrtinu. Příčinou bylo zvýšení těžby, požáry vzniklé při pálení uhlí, špatná péče o obnovu porostů a jejich vyklučování pro nové pole okopanin. V Heřmanovicích byla sušírna semen smrku pro biskupské lesy. Práce v lese a výroba dřevěného zboží (šindel, nářadí) byla důležitým zdrojem obživy místního obyvatelstva až do 20. století.

Arcibiskupské lesy převzal podle zákona o revizi pozemkové reformy č. 142/47 československý stát a heřmanovické lesy byly přiděleny k tehdejší SLH v Městě Albrechticích, kde dodnes sídlí Lesní správa LČR, s. p. Podle posledních údajů vzrostlo zastoupení smrku na 94,9%, jedle poklesla na 1,6%, modřín vzrostl na 0,9%, buk na 1,6%, olše měla 0,9%, bříza 0,7%, klen 0,4% a ostatní dřeviny 0,8%.

Vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů v Heřmanovicích
rok 1610 1647 1672 1687 1770 1805 1811 1837 1850 1869 1880
počet obyvatel - - 600 - - 1997 2034 2575 2837 2768 2663
počet domů 66 60 - 65 191 344 364 400 - 411 441
rok 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
počet obyvatel 2390 2393 2266 2101 2187 415 601 566 521 440 411
počet domů 457 455 455 457 462 364 143 134 121 105 105

Geografie

Kraj těžby rud a vápence

Mapa - šachty v okolí

Katastr obce má pestrou geologicko-petrografickou stavbu - zastoupeny jsou tři geologické jednotky: kra Orlíku v desenské klenbě (západ katastru - k povrchu zde vystupují zejména krystalické ruly, kterými pronikají žíly křemene), vrbenské vrstvy (střed katastru - jedná se o pruh hornin středního a spodního devonu táhnoucí se od Zlatých Hor přes Vrbno pod Pradědem na jih s výskyty zlatonosných křemenných žil a šedomodrých krystalických vápenců) a andělskohorské vrstvy (východ - území břidlic, drobů a prachovců porušené četnými zlomy).

Významné jsou vápence a ložiska rud (zlato, stříbro, měď, olovo a zinek) ve vrbenských vrstvách. Přímo v Heřmanovicích v minulosti vznikla pozoruhodná vápencová jeskyně - Heřmanovická jeskyně - o rozměrech 18 krát 12 m a výšce až 10 m. Jeskyně měla bohatou krápníkovou výzdobu (stalagmity i stalaktity, sintrové žlutavé a průsvitně bílé záclonky, brčka a náteky) a pyšnila se také dvěma jezírky s písčitým dnem. Bohužel, jeskyně byla již před lety zničena postupující těžbou v místním vápencovém lomu, který se nachází téměř ve středu obce pod kaplí sv. Jeronýma. Opuštěné doly na železné rudy (magnetit, hematit, magnetovec a krevel) jsou na Holém vrchu, Mlýnském vrchu a na důlním poli Maria Trost (Marie Útěšná, vlevo od silnice na Salaš), zbytky po staleté hlubinné těžbě rud jsou např. v oblasti Příčného vrchu: dobře patrné jsou krátery (pinky), haldy, dolíky, příkopy, odvaly, štoly, šachty a větrací komíny. Největší krátery (o průměru až 60 m a hloubce až 30 m) vzniklé zřícením stropů rozsáhlých podzemních prostor můžeme spatřit u Táborských skal.

Starohoří

Zlato se ve středověku těžilo také povrchově, a to rýžováním ve zlatonosných píscích, do nichž se dostalo z rozrušených žil křemene. Rýžování připomínají staré německé názvy vodních toků (Goldoppa - Zlatá Opavice, dřívější název říčky Opavice) a tratí a také místy zachovalé sejpy. Jejich zbytky můžeme najít na Černé Opavě a jejích pravostranných přítocích (Slučí potok, Sokolí potok a Rudná), kdežto sejpy podél Opavice dnes již neexistují.

Podnebí a počasí

Heřmanovice leží v chladné oblasti s relativně chladným a vlhkým létem (délka vegetačního období průměrně 135 dnů) a dlouhou zimou (průměrný počet dnů se sněžením 54, sněhová pokrývka průměrně po 102 dny v roce). Průměrná roční teplota je 4 až 6°C, nejchladněji je v lednu a nejtepleji v červenci.

Ročně naprší průměrně 900 až 1200 mm srážek, nejvíce v červenci a nejméně v únoru. Pro zajímavost, nejdeštivějším dnem ve zmapované historii obce byl 9. červenec roku 1903 se 184,7 mm srážek (a následně velkou povodní na řece Opavici). Nejen v Heřmanovicích, ale v celém relativně úzkém údolí říčky Opavice i jejích přítoků vzniká především v zimním období inverzní situace.

Průměrné měsíční teploty vzduchu
a úhrny srážek za období 1901-1950 naměřené na meteorologické stanici v Heřmanovicích
měsíc I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII
průměrná teplota vzduchu (°C) - 4,2 - 2,9 0,7 5,4 10,7 13,9 15,6 14,5 11,1 6,1 1,3 - 2,3
průměrný úhrn srážek (mm) 53 50 60 76 101 112 135 107 88 81 62 53

Říčky a potoky

Mapa - vodstvo

Celý katastr Heřmanovic leží v úmoří Baltského moře - veškerou vodu odvádí řeka Opava, která je přítokem Odry. V samotném katastru jsou dva významné toky - prvním je říčka Černá Opava (v západní a střední části), druhým Opavice. Malé území při hranici se Zlatými Horami patří do povodí Zlatého potoka, který se vlévá do řeky Prudnik.

Černá Opava (délka toku v katastru 17,9 km, plocha povodí 58,7 km2, dlouhodobý průtok měřený v obci Mnichov 0,76 m3s-1) pramení na západním svahu Orlíku ve výšce 1040 m. n. m., pod Zámeckým vrchem se stáčí na jih a ve Vrbně pod Pradědem se stéká se Střední a Bílou Opavou.

Opavice (délka říčky v katastru 35,7 km, dlouhodobý průtok měřený v Heřmanovicích je 0,23 m3s-1), jejíž tok směřující na jihovýchod tvoří osu celé obce, pramení nad severním koncem Heřmanovic na jihozápadním svahu Příčného vrchu ve výšce 850 m. n. m.

Všechny toky mají čistou vodu, západní část katastru leží v CHOPAV (chráněná oblast přirozené akumulace vod) Jeseníky a východní část ve II. (vnějším) pásmu hygienické ochrany vodního zdroje Široká Niva.

Půdy

Půdy v katastru jsou většinou málo úrodné, štěrkovité až kamenité, místy zamokřené. Nejrozšířenější jsou hnědé silně kyselé půdy a v nejvyšších polohách podzoly. Údolní nivy kryjí oglejené a glejové půdy.

Vývoj využití půdy v katastru Heřmanovic
rok 1845 1900 1948 1990 2001
ha % ha % ha % ha % ha %
zemědělská půda 1433 33,6 1463 34,2 1424 33,3 1057 24,7 1063 24,8
- orná půda 1235 28,9 1337 31,3 1300 30,4 465 10,9 35 0,8
- travní porosty 189 4,5 96 2,2 94 2,2 568 13,2 1004 23,4
- zahrady 9 0,2 30 0,7 30 0,7 24 0,6 24 0,6
lesy 2735 64,0 2722 63,7 2727 63,8 2978 69,6 2981 69,6
jiné plochy 104 2,4 87 2,1 121 2,9 246 5,7 237 5,6
celkem 4272 100 4272 100 4272 100 4281 100 4281 100

Živá příroda

Zdejší podhorská příroda a krajina je chráněna jako součást Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, která byla vyhlášena v roce 1969. CHKO Jeseníky leží západně od silnice Vrbno pod Pradědem - Heřmanovice - Horní Údolí a její nejcennější částí na území obce je pramenná oblast řeky Opavice na svahu Holého vrchu. V malých listnatých lesících a na zachovalých loukách žijí vzácní obojživelníci a rostou chráněné druhy rostlin (lilie cibulkonosná - Lilium bubiferum, prstnatec májový - Dactylorhiza majalis, kruštík širolistý - Epipactis helleborine a vemeník dvoulistý - Platanthera bifolia).

Dnešní ráz zdejší krajiny ovlivnili také dávní zemědělci především tím, že ze svých polí postupně vysbírali velké množství kamenů, které snášeli a rovnali zejména podél hranic pozemků, čímž vznikly tzv. kamenice a hromadnice. Dnes jsou dokladem minulého způsobu obhospodařování půdy a často zarůstají keři a stromy. Člení louky a pastviny a spoluvytvářejí tak nezaměnitelný ráz zdejší krajiny.