Historie

Trocha historie

Historické pohlednice
Historické pohlednice

Původní německé jméno obce Hermannstadt znamená v překladu Heřmanovo město. Osobní jméno Herman vzniklo ze středohornoněmeckého „hereman, herman“ a znamená muže povinného službou ve vojsku. Současná česká forma jména byla vytvořena roku 1924 příponou „-ovice“.

V pradávnu leželo široké okolí Heřmanovic v moravsko-slezském pomezním pralese nazývaném Preseka. Procházela jím dálková obchodní stezka vedoucí z Olomouce přes Bruntál, Vrbno pod Pradědem, podél Černé Opavy, do Zlatých Hor a Nisy. Jedna její větev šla přes Horní Údolí a druhá přes Heřmanovice. V těsném sousedství obchodní stezky vzniklo ve 13. – 14. století poměrně blízko vedle sebe několik opevnění (fortifikací) – hrad Quinburg a opevnění Drakov v katastru Heřmanovic, dále pak hrady Koberštejn a Edelštejn a u Vrbna pod Pradědem podstatně menší hrádky Freudenštejn, Rabenštejn, Weisenštejn a Fürstenwalde (na Zámecké hoře). Příčinou zájmu českých Přemyslovců, opavských knížat a vratislavských biskupů o kolonizaci této v podstatě neosídlené části Hrubého Jeseníku byla bezpochyby naleziště zlata, občas dokonce vznikaly i majetkové spory. Byly jedním z důvodů, proč Zlatohorsko, ležící při nejasné hranici dvou státních celků, často měnilo majitele.
Památník obětem 1. světové války

Také Heřmanovice, od počátku součást zlatohorského panství, byly pravděpodobně založeny právě při hornické kolonizaci někdy na přelomu 13. a 14. století, žádná písemná zpráva se však nedochovala. Obec je poprvé zmiňována v listině datované 8. červencem 1339 v Olomouci, kterou opavský kníže Mikuláš II. postupuje hrad Edelštejn, Zlaté Hory, Heřmanovice, ves Arnoltovice (dnes v Polsku) se zlatými doly, fojtstvími a patronáty českému králi Janovi Lucemburskému pro uzavření smíru („…oppidum Zuckmantel cum Hermanstad oppido et Arnoldsdorff villa et cum castro Edelstein…“). V listině jmenovaná oppida Zuckmantel a Hermanstad zcela jistě nebyla městy, ale trhovými vesmi. Roku 1455 opolsko-hlohovský kníže Bolek udělil Cukmantlu magdeburské právo, čímž Heřmanovice ležící v míli cukmantelské přestaly být trhovou vsí. Později Heřmanovice přešly od opavského knížectví do majetku vratislavského biskupství a staly se součástí niského knížectví. K biskupským državám patřily až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848.

Jediným donedávna dochovaným svědkem počátků dějin obce bylo středověké tvrziště, nacházející se poblíž kaple sv. Jeronýma. Drobné opevnění tvořené mírně zvýšeným nasypaným pahorkem obklopoval příkop a val. Centrální plošina byla téměř čtvercová se stranami 16 – 17 m. Ještě předtím, než bylo tvrziště pohlceno vápencovým lomem, zde byl nalezen železný meč (nyní v muzeu ve Zlatých horách), dále kovové řetězy a početnější kolekce středověké užitkové keramiky.

O největší rozkvět nejen zlatohorských dolů se zasloužili biskupové Jan Thurzo (1506-20), Jakub ze Salzy (1520-39) a Baltazar z Promnic (1539-62). Bylo to v období druhé vnitřní kolonizace Jesenicka, kdy bylo obnoveno či založeno mnoho vsí v okolí. Od počátku 16. století se na biskupském majetku uplatňuje tehdy obecná snaha vést všechny druhy výroby ve vlastní režii a zvyšovat příjem zakládáním nových podniků. Tak roku 1552 udělil biskup Baltazar z Promnic vratislavskému měštanu Hansu Karlinovi právo těžit železnou rudu pro jím postavený hamr. Na dva roky byl osvobozen od všech dávek, ale pak musel ročně platit 15 slezských tolarů. Osada vzniklá kolem hamru dostala jméno Vrbice (Vorwitz). Karlin vložil do podniku mnoho peněz, a proto mu biskup roku 1559 povolil postavit druhý hamr a pilu s právem zpracovávat stromovou kůru na tříslo. To bylo spojeno s právem těžit z biskupských lesů potřebné množství dřeva. Obec tak byla ve druhé polovině 16. století významným střediskem železářské výroby. Po překonání otřesů za třicetileté války pracovaly zdejší železářské podniky skoro až do konce 17. století.

I tento kraj – Jesenicko, Nisko a Zlatohorsko – postihly ve dvacátých až osmdesátých letech 17. století čarodějnické procesy. Jejich obětí nebylo málo, jelikož se horní hejtman ve Zlatých Horách, sídlící v té době v Heřmanovicích, dožadoval po roce 1640, aby i v této obci byla postavena pec na upalování čarodějnic, a to podle niského vzoru, kde již taková pec byla. Byl se svou žá-dostí odmítnut pro odpor Zlatých Hor, které se dovolávaly svého hrdelního práva. K obhajobě soudní pravomoci vedla tamní radní více chamtivost než zájem města, jelikož stíhání a popravy čarodějnic byly výnosným podnikem. Odhaduje se, že ve Zlatých Horách bylo popraveno 85 osob, mezi nimiž určitě nechyběli obyvatelé Heřmanovic. Obětmi byly ponejvíce ženy z bohatých rodin, ale i děti. Procesů se jako přísedící účastnil i neblaze proslulý zlatohorský rodák Jindřich František Boblig.

Roku 1752 zemská vláda vydala dekret, který Heřmanovicím i Zlatým Horám zrušil horní svobody včetně osvobození od daní a kontribucí. Ves ztratila výsady hornické obce a po delších sporech s vrchností se musela smířit s nově uloženými povinnostmi, kterých bylo 11 druhů.

Z karolínského katastru pořízeného pro daňové účely ve dvacátých letech 17. století na příkaz císaře Karla VI. se dovídáme, že heřmanovičtí hospodáři včetně šoltyství vlastnili celkem 362 krav, 63 koz a jedno prase a že v obci pracovaly dva mlýny. Řemeslnickou činži platili šoltysovi řezník, pekař, 4 ševci a 3 kováři, nájemní činži mu platilo 14 zahradníků a dva krčmáři.

Navzdory nepříliš příznivým podmínkám bylo zemědělství důležitým zdrojem obživy místních obyvatel. Na kamenitých polích se pěstovaly oves, žito, ječmen, len, jetel a brambory a na loukách píce pro početný dobytek (75 koní, 296 krav a více koz). V rozlehlé vesnici byly na začátku 19. století 4 mlýny, 3 vápenné pece, pila a několik bělidel.

Jelikož dolování prožívalo od 17. století spíše úpadek, muselo se zdejší hospodářství přeorientovat na jiné odvětví výroby – na lnářství. Především Zlaté Hory se staly velmi významným střediskem obchodu s plátnem a přízí vedle Nisy, Prudniku a Vratislavi. Nejkvalitnějšímu lnu z celého Jesenicka se dařilo právě kolem Heřmanovic. Především bělení, pro něž tu byly vhodné podmínky (lesy na výrobu dřevěného popela, čistá voda), tu bylo rozvinuté, v okolí obce bylo roku 1788 jedenáct bělidel. Značná část rodin také podomácku předla, a to po celý rok, nebo jen v zimě.

Tato jednostranná hospodářská orientace kraje se ale negativně projevila ve čtyřicátých letech 19. století, kdy došlo k úpadku domáckého přadláctví. Zlatohorská textilní továrna Josefa Münzberga a jiné tkalcovské dílny propustily řadu tkalců, kteří se ocitli bez práce, postupně se celé Zlatohorsko ocitlo v bídě. Lidé začali z nouze kácet dříví v biskupských lesích a po opracování je pašovali do Pruska. Proti defraudantům povolal biskup do Heřmanovic v lednu 1849 oddíl 62 vojáků, který zde setrval až do dubna.

Poslední pokus oživit těžbu nerostů v zlatohorském rudním revíru podnikl heřmanovický rodák Jan Höniger, který požádal roku 1844 horní úřad v Kutné Hoře o koncesi dolovat na desíti místech na Příčném vrchu. Ročně dobýval asi 400 gramů zlata, což bez očekávané státní podpory nestačilo ke krytí výdajů.

Revoluce roku 1848 samozřejmě zasáhla i tento kraj, panství byla zrušena a obec se stala součástí nového soudního okresu Cukmantl, který byl částí politického okresu Jeseník, v jehož čele stál okresní hejtman. Prvním starostou obce se stal Franz Kröner. K malé změně politickosprávního členění došlo roku 1869, kdy vznikl soudní okres Vrbno pod Pradědem a pro přirozenou spádovost do něj byla začleněna obec Mnichov s osadou Železná.

Pošta začala působit v obci 16. března 1869 a její spojení s okolím zajištovala koněspřežná doprava na trase Zlaté Hory – Vrbno pod Pradědem, vystřídaná později pravidelným automobilovým spojením.

Už z šedesátých let 19. století pocházejí první návrhy na spojení Zlatohorska s oblastmi, které již byly napojeny na tehdy se rozvíjející železniční sít. Neuskutečnila se ale ani stavba dráhy do Olomouce přes Vrbno pod Pradědem, ani do Města Albrechtic přes Heřmanovice. Pouze roku 1896 byla dokončena železnice vedoucí ze Zlatých Hor do Mikulovic.

Pro válečnou výzbroj byly v listopadu 1914 zabrány tři zvony, do kostela byly pak v roce 1923 pořízeny čtyři nové zvony. Před kostelem stojí pomník padlým v I. světové válce z roku 1922, na němž jsou vyryta jména 91 padlých a pohřešovaných místních mužů.

Vznik samostatného Československa byl v německém pohraničí zkomplikován vyhlášením provincie Sudetenland, která usilovala o připojení k Německu. Slezské a severomoravské pohraničí bez odporu obsadilo do konce roku 1918 československé vojsko.

V meziválečném období byly v obci 4 pily, mlýn, lom, dílny na výrobu třísla a dřevařského zboží, elektrické družstvo, pošta, lékař, četnická stanice, osm hostinců, smíšená a sedmitřídní škola užívající od roku 1870 budovu bývalého šoltyství, dále organizace tří politických stran a tyto spolky: Landwirtschaftlicher Verein (zemědělský spolek), Turnverein (tělocvičný spolek), Kath. Deutsche Jugendbund, Freiwilliger Feuerwehrverein (dobrovolní hasiči), Gesangverein (pěvecký spolek), Deutscher Kulturverband, Krieger- und Veteranverein, Spar- und Darlehenskasse (záložna), Jagdgenossenschaft a Radfahrer-Verein „Goldoppa“. Kromě toho mohli lidé být členy kostelního sboru nebo se účastnit divadelních vystoupení.

Ve volbách pořádaných roku 1935 i zde s převahou zvítězila Henleinova Sudetendeutsche Partei a sílící německý nacionalismus vyvrcholil v posledních dnech září roku 1938. Část Jesenicka včetně města Zlatých Hor obsadily po několika ozbrojených střetech oddíly ordnerů (Sudetendeutsche Freikorps) a československé státní úřady se odtud stáhly do vnitrozemí.

Po mnichovské dohodě z 29. září 1938 bylo Německu odstoupeno pohraničí včetně téměř ryze německých Heřmanovic (roku 1930 jen 17 Čechů). Dne 6. října byl region obsazen wehrmachtem a hned druhý den projel obcí po silnici z Bruntálu přes Horní Údolí do Zlatých Hor Adolf Hitler.

Za druhé světové války byl v čp. 422 tábor pro 20 zajatců zaměstnaných v zemědělství, ponejvíce Francouzů, od roku 1944 i sovětských zajatců. Uprostřed lesů na severním úpatí Orlíku byl za druhé světové války postaven zajatecký tábor pro polské, sovětské a ke konci války i anglické a francouzské zajaté letce, z nichž mnozí zde zemřeli. Jsou pochováni na lesním hřbitově.

Obec byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945. Odsun původního německého obyvatelstva začal 26. července 1946 a probíhal do roku 1948. Nové národnostní složení obyvatel obce bylo velice pestré: 107 Němců, 100 Řeků, Češi, Slováci, Maďaři, volyňští Češi, rumunští Slováci a Bulhaři, přesto počet obyvatel klesl na pětinu předválečného stavu.

Heřmanovické šoltyství

Historické pohlednice Historické pohlednice

Do 2. poloviny 15. století měl představený obce titul fojta (rychtáře), obvyklý v místech založených podle magdeburského práva. Po přivtělení k biskupským državám došlo ke změně právních zvyklostí, podle nichž vesnický soudce užíval názvu šoltys. Šoltyství vedlo pozemkové, hypoteční a sirotčí knihy až do roku 1848 a bylo od roku 1584 nadáno várečným právem. Patřilo k němu několik lánů, krčma, kovářství, pekařství, řeznictví, bednářství, dva mlýny, hamr s právem těžby dřeva, více usedlostí a právo lovu zvěře a ryb. Z celého majetku platil šoltys ročně jen 49 zlatých 29 grošů úroku. Šoltyství bylo tradičně v dědičném nešlechtickém držení.

K šoltyství patřilo roku 1770 třináct domů včetně dvou krčem a osmi řemeslníků, kteří museli v době žní a senoseče pracovat na šoltyských polích za menší peněžitou odměnu a něco jídla. Šoltyství odvádělo do panského důchodu 90 zlatých 24 krejcarů a samo pobíralo 84 zlatých ze dvou krčem, 38 zlatých 20 krejcarů od řemeslníků a 81 šeflů mouky ze dvou mlýnů. Neobyčejně výhodný poměr mezi platy odváděnými vrchnosti a poplatky od vlastních poddaných budil ustavičně nevůli u biskupských úředníků. Roku 1784 obžaloval biskupský prokurátor šoltyse pro neoprávněný výkon nižšího soudnictví nad biskupovými poddanými a následujícího roku začala vnucená státní správa popírat právo šoltyství na vedení pozemkových, hypotečních a sirotčích knih. Vincenc Richter, koupivší šoltyství roku 1781, přes několikeré výzvy státních orgánů odmítl vydat knihy vrchnostenskému úřadu ve Zlatých Horách a bylo mu hrozeno vojenskou asistencí, neuposlechne-li. Nakonec přece jen šoltys spor vyhrál a pozemkové knihy vedl až do roku 1848.

Šoltyství, oceněné na 15 000 zlatých, mělo na konci 18. století dva za-hradníky a 32 chalupníků, takže agenda kupů a prodejů byla dosti rozsáhlá. Po Richtrovi získal šoltyství jako osobní majetek biskup Ho-henlohe, jehož dě-dicové je v roce 1827 prodali osmi podílníkům. Posledním majitelem šoltyství byl Josef Schön.

Kostel a fara

Kostel s farou
Historické pohlednice Historické pohlednice

Zpočátku byla ves přifařena ke Zlatým Horám, kam ale roku 1579 neodváděla žádné poplatky, jak si tehdy stěžoval farář vizitátorovi. Roku 1588 nechal v Heřmanovicích postavit biskup Ondřej Jerin kamenný kostel. O tři roky později, dne 6. července, schválil biskup dohodu mezi obcí Heřmanovice a cukmantelským farářem Baltazarem Töpperem, že tento bude v novém kostele obstarávat bohoslužby každou třetí neděli a o svátcích. Kolem roku 1638 pobíral zlatohorský farář ze vsi 36 tolarů, v čemž byly patrně i příjmy z Mnichova. Bohoslužby se zde konaly jednou za tři týdny. V r. 1651 patřil faráři v Heřmanovicích i kus pole, z něhož dostával místo desátku 15 tolarů pachtovného a koledu kromě úroků z menší fundace. Někdy před tímto rokem dal postavit šoltys Jan Biroldt velikým nákladem hlavní oltář se sochou svatého Ondřeje a jeden boční oltář.

Velká vzdálenost od Zlatých Hor přiměla církevní úřady, aby v obci zřídily roku 1672 samostatnou faru, vedle níž stála škola. Při jednání o zřízení fary v Heřmanovicích bylo zjištěno, že v obci žije 600 obyvatel a v sousedním přifařeném Mnichově bydlí 300 lidí. Obě obce se zaručily, že budou vydržovat faráře a majitelé větších heřmanovických usedlostí mu platili 22-24 grošů. Poddaní si jen pomalu zvykali na místní duchovní správu, a tak se roku 1674 jejich farář podivoval tomu, že svatba se často koná zároveň se křtinami. Matriky se začínají vést téhož roku.

Lesy

Pec - Darkov

Lesy tvořily důležitou část hospodaření na biskupském majetku. Od 16. století však dochází k intenzivní a často nešetrné těžbě dřeva pro doly, hutě, hamry, pily a rostoucí počet obyvatelstva, které navíc v lesích a potocích pytlačilo. Proto začali biskupové od 16. století vydávat lesní řády. Lesní instrukce pro heřmanovické hajné vydaná biskupem Ondřejem Jerinem roku 1588 je velmi cenným dokladem pro dějiny lesního hospodářství, protože instrukcí pro hajné z té doby je málo. Usměrňovala kácení stromů, pálení uhlí, zabraňovala podvodům se solí pro zvěř a nabádala k lovení vlků, kteří prý dělali škody na zvěři i dobytku. Nedobrý byl také stav ryb v potocích a malých rybníčcích.

Pro stále vzrůstající spotřebu dříví musel biskup Martin Gerstmann vydat 30. dubna 1574 pro zlatohorské panství lesní řád. V jednom z jeho ustanovení se praví, že rybné vody v Heřmanovicích a Mnichově jsou zcela vychytány, a proto se měly hájit a chytání ryb v nich mělo být přísně zakázáno pod velkou pokutou. A protože zlatohorští a heřmanovičtí honili svůj dobytek po lesních pastvách až do hor na hranice bruntálské a krnovské, kam s sebou brali psy honící zvěř, ba dokonce tuto zvěř i sami stříleli, bylo jim to tímto řádem nadále velmi přísně zakázáno a pastva dobytka v lesích byla rovněž omezena.

Ve dnech 3. – 9. dubna 1743 prošli komisaři na zlatohorském panství všechny revíry a o výsledcích sepsali 9. dubna 1743 obsáhlý protokol, v němž se konstatuje, že hlavními dřevinami heřmanovických lesů je smrk, buk a jedle.

Dříví ze zdejších rozsáhlých lesů kupovali nejen poddaní z okolních panství, ale bylo také vyváženo do rovinatého Pruského Slezska, kde ho byl nedostatek. Císařovna tomu chtěla zabránit zákazem vývozu dříví, čímž přivedla poddané Heřmanovic a dalších obcí na jesenickém a žulovském panství do svízelné situace, a tak byl tento zákaz později zmírněn.

Lesy táhnoucí se ve směru Vrbno – Mnichov – Heřmanovice – Zlaté Hory byly roku 1780 vyznačeny jako lesy strategicky důležitého ochranného pohraničního pásma a byla v nich zakázána těžba.

Od zaměření lesů v roce 1753 do konce 18. století se výměra heřmanovických lesů zmenšila téměř o čtvrtinu. Příčinou bylo zvýšení těžby, požáry vzniklé při pálení uhlí, špatná péče o obnovu porostů a jejich vyklučování pro nové pole okopanin. V Heřmanovicích byla sušírna semen smrku pro biskupské lesy. Práce v lese a výroba dřevěného zboží (šindel, nářadí) byla důležitým zdrojem obživy místního obyvatelstva až do 20. století.

Arcibiskupské lesy převzal podle zákona o revizi pozemkové reformy č. 142/47 československý stát a heřmanovické lesy byly přiděleny k tehdejší SLH v Městě Albrechticích, kde dodnes sídlí Lesní správa LČR, s. p. Podle posledních údajů vzrostlo zastoupení smrku na 94,9%, jedle poklesla na 1,6%, modřín vzrostl na 0,9%, buk na 1,6%, olše měla 0,9%, bříza 0,7%, klen 0,4% a ostatní dřeviny 0,8%.

Vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů v Heřmanovicích
rok 1610 1647 1672 1687 1770 1805 1811 1837 1850 1869 1880
počet obyvatel 600 1997 2034 2575 2837 2768 2663
počet domů 66 60 65 191 344 364 400 411 441
rok 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
počet obyvatel 2390 2393 2266 2101 2187 415 601 566 521 440 411
počet domů 457 455 455 457 462 364 143 134 121 105 105